Letné svetlo a potom príde noc

Jón Kalman Stefánsson

Island, deväťdesiate roky dvadsiateho storočia, nastupujúca finančná expanzia a následný krach. Malá islandská dedina však žije v rytme sezónnych prác, pohybov blízkeho mora a a mrakov plávajúcich po oblohe. Nič závratné sa tu nedeje, no nič sa tu ani neutají: vzťahy, radosti, nevera, smrť, udalosti živo zreťazené v príbehoch miestnych vidiečanov, zasiahnutých zvláštnou melanchóliou či skrytým šialenstvom, aké postihujú ľudí žijúcich v pustatine.

Román Letné svetlo a potom príde noc je plný drobných poetických príbehov, zároveň je akýmsi ironickým zúčtovaním sa autora Jóna Kalmana Stefánssona s divokou a rozpoltenou dobou konca dvadsiateho storočia. Rozprávač (snáď kolektívne vedomie dediny) vie o všetkom, čo sa v dedine deje a presne ju popisuje. S múdrosťou a nadhľadom komentuje konkrétne životy malých ľudí a bez akéhokoľvek sentimentu alebo pátosu kladie množstvo všeobecných otázok týkajúcich sa vecí veľkých – smrti, života, vášne, lásky.

"Čas plynie, žijeme a potom umierame. Ale čo je vôbec život? Život, to je Jónas mysliaci na zaoblené vtáčie krídla, Jónas, ktorého uspáva Thorgrímovo hlboké dýchanie, presne tak to je, i keď to ani zďaleka nie je všetko. A aký je odstup medzi životom a smrťou, je medzi nimi vôbec nejaký odstup, a ak áno, ako sa nazýva? Merali by sme ho v kilometroch či myšlienkach, a dokáže sa cezeň niekto dostať - prejsť na druhú stranu a vrátiť sa späť?"

Stefánsson za román roku 2005 dostal najprestížnejšiu islandskú literárnu cenu a bol nominovaný na Cenu severskej rady.


Jaké je Kalmanovo Letní světlo? Místo děje: vesnice o čtyřech stech duších na západě Islandu. Čas: konec 90. let, tudíž doba velkých společenských změn, například privatizace bank, kteréžto změny v roce 2008 vyústily v naprostý krach ostrovního hospodářství. To Kalman v době, kdy román psal, ještě nemohl vědět, o mnohém však vypovídá, že hrdiny románu nejsou finanční dobrodruzi, kteří zemi zavlekli do nesplatitelných dluhů, nýbrž lidé, kteří se navzdory neúprosnému trendu moderní doby ze zdánlivě upadajícího venkova neodstěhovali do Reykjavíku nebo do ciziny. Klima: když je opravdu krásně, teploměr se šplhá k celým sedmnácti stupňům. A vypravěč? Jeho ústy tu promlouvá kolektivní vědomí celé vesnice; ví opravdu všechno, není také divu, na vesnici se přece nic neutají. A tak se dočítáme třeba o sádelnatém sedláku Kjartanovi, který nade vše miluje svou ženu Ásdís, přesto ji ale podvádí u humen se sousedkou. Nevěra se tu vyjímá ve vší zemité tělesnosti, prsty se noří do notně prorostlého masa, pot teče proudem a oba smilníci musejí odhánět svá rozdováděná psiska, „jdeš!“. Pejsci si také přijdou na své, ale nakonec své páníčky následují, protože, jak mudruje vypravěč, „věrnost a poslušnost převážila nad pohlavním pudem, tak jsou psi lidem nepodobní“. Takových životních pravd si vypravěč na stránkách knihy dovoluje spousty, ale jeho přemoudřelost mu nelze než odpustit. Nechybí mu totiž humor, ale hlavně: nezapře se v něm opravdový básník. A tak se v příběhu Kjartana a Ásdís končícím tak, že něco takového v literatuře nepamatuji, v jakémsi ad hoc vymyšleném slovníkovém heslu dočítáme, že nevěra je slovo příbuzné slovům konec světa. A Ásdís, matka tří dětí, musí při pohledu do zrcadla konstatovat, že její svého času pevná prsa jsou „nyní povislá, jako kdyby se už neudržela v bdělém stavu.“ Příběh Kjartana a Ásdís je jen jedním z mnoha. Vesničané tu přecházejí z příběhu do příběhu a všechny ty osudy jsou vycizelované tak, jak události dokáže zušlechtit právě jen kolektivní vědomí malého společenství. Z pomyslného zrnka události - ať už je to třeba sebevražda - se v ústech lidí postupem času stává perla v podobě (nezřídka anekdotického) příběhu. Zůstává pověst Vyprávění se často blíží magickému realismu. Například vysloužilý politik, který do vsi přibude na vejminek a píše tu své paměti, prostě splyne s večerem, zkrátka zmizí, což je prý mimochodem bytostná vlastnost všech politiků: „rozplynou se, jakmile jsou odsunuti stranou a ztratí svou moc a vliv.“ Po milém politikovi se tudíž nikdo ani nepídí. Místní figurka zvaná Astronom si na živobytí vydělává tím, že – podporován grantem Severské rady – týden co týden pronáší cyklus neslýchaných přednášek s názvem Co je důležité pro každého z nás. Na té první se sejde celá ves. „Srkali jsme kávu, žvýkali koblihy, nedůvěřivě jsme ochutnávali jednohubky, bylo nám veselo a říkali jsme si: Důležité je, aby Arsenal vyhrál titul, abych ho dnes večer uhnala, aby se Goggi neudělal moc rychle, důležité je, abysme měli o víkendu dost pití a pořádně se sťali.“ Román se vlastně snaží o totéž jako Astronom, odpovědět na otázku proč to všechno. Jen odpověď podle Kalmana není ve hvězdách: vůbec nejdůležitější je vyprávění samo, je totiž reakcí na nejistotu plynoucí z onoho dotěrného proč. To Islanďané žijící na hranici obyvatelného světa tak nějak instinktivně vědí už od osídlení ostrova – příběhy tu od éry středověkých ság mají existenciálnější funkci. Jako by tady lidé věděli, že to, co zůstává, je pověst. Kalmanův román je nádherně vřelým zřetězením příběhů islandských venkovanů. Přesvědčivě dokládá, že „život někdy jako by měl na menších místech větší rozměry.“ Pokud se chcete dozvědět něco o Islandu, tak v Kalmanově knize je toho z ostrova v Atlantiku mnohem víc než v deseti takzvaně realistických detektivkách. © Helena Březinová článek vyšel v časopise Respekt 34/2009

— Helena Březinová, Letné svetlo a potom príde noc

Jón Kalman Stefánsson (1963)

Islandský spisovateľ, narodil sa v roku 1963 Reykjavíku. V mladosti si vyskúšal viacero zamestnaní, okrem iného spracovanie rýb či murárstvo, a veľa času strávil na vidieku na západnom Islande, kde aj vyrastal. V roku 1986 nastúpil na štúdium literatúry na Islandskej univerzite, ktoré však nikdy nedokončil, ... Viac.

Zuzana Stankovitsová (1985)

Od roku 2010 žije na Islande, kde na Islandskej univerzite vyštudovala modernú islandčinu, staroislandčinu a islandskú medievalistiku. Vyštudovala prekladateľstvo a tlmočníctvo na UK v Bratislave. Od roku 2010 žije na Islande, kde na Islandskej univerzite vyštudovala modernú islandčinu, staroislandčinu a islandskú medievalistiku. Momentálne pracuje v Islandskom národnom múzeu. ... Viac.

Mária Rojko (1978)

Slovenská grafická dizajnérka žijúca a pracujúca v Bratislave. Autorka viacerých knižných obálok, bookletov či firemných vizuálov. V septembri 2014 spolu s Idou Želinskou otvorili galériu zameranú na knižnú ilustráciu TOTO! je galéria. V tvorbe Márie Rojko je príznačná práca s materiálom a využívanie klasických výtvarných techník, ako je napríklad linoryt. Pri realizácii knižných obálok, bookletov na CD alebo novoročných pozdravov pracuje s možnosťami materiálu a jeho kreatívnom ... Viac.